(1) Bylo nebylo...

První ze série filozofických úvah zaměřených na lidské tělo, mysl i duši, na organismy rostlinné i živočišné říše, na přírodu a její propojení v jednotu, které tvoří svými zákonitostmi celý vesmír a jíž jsme všichni součástí.

Drahý čtenáři tohoto plátku,

nadcházející text pro tebe patrně nebude ničím faktograficky obohacujícím, přesto jej pokládám za důležitou část nově vznikajícího soukolí. Tímto bych totiž rád započal svou dlouho plánovanou aktivitu, a to sdílení svých (i)racionálních pochodů. Budu věřit ve svou schopnost oddělit zrno od plev a prezentovat především myšlenky inspirativní, konstruktivní a plodné za účelem rozvinutí dalších racionálních pochodů či debat. Jsem celoživotně oddán hledání co nejobjektivnější „pravdy“ a autentického poznání, proto na svých myšlenkách nikterak nelpím a budu rád, pokud mi třeba právě ty pomůžeš zase o něco vyrůst skrze svou reakci, názor, postoj. Aby vše lépe zapadalo do kontextu vycházejícího z mého osobního příběhu, bude tento text věnován mému dosavadnímu, 30 let dlouhému, životu se všemi jeho důležitými milníky či zvraty.

Začalo to pochopitelně mým narozením, které údajně neprovázely žádné komplikace či nestandardní procedury. Byl to jen takový ten klasický, tuctový porod. Situace stojící za zmínku se začaly odehrávat až v letech mé akademické kariéry. Máma je učitelka, takže jsem ve školních lavicích musel sekat dobrotu a akademicky být „nejlepším z nejlepších“. V té době jsem si neuvědomoval, že by to snad mohlo jít i jinak, a tak jsem jen poslušně plnil tyto požadavky – sekal jsem dobrotu, byl jsem premiantem, vyhýbal jsem se alkoholu, cigaretám, drogám, pochybným existencím, oddal se sportu a pár let hrál na hudební nástroj. Mezi 10. a 15. rokem mého života začal nastávat první zřejmý milník v mém životě – začal jsem se vymaňovat ze systému tupého plnění požadavků a začal si utvářet vlastní názor. „Proč nemůžu jít ven s kamarády? Proč musím ve škole dostávat jenom jedničky, abych byl vámi přijímaný? Proč neoceníte mého sportovního ducha? Proč musím ve svém volnu pracovat na zahradě, zvláště když si na to vy jen stěžujete? Proč jste si tu zahradu teda pořizovali? Proč musím hodinu utírat nádobí, když na odkapávači uschne samo? Proč nemůžu jít na počítač? atd.“ Těch otázek bylo snad milion, vlastně mě na každou z nich upřímně zajímala odpověď, zajímaly mě lidské pochody a proč vlastně člověk dělá, co dělá. Zvláště pak, když to třeba nenávidí. Asi si dovedeš představit ty následné odpovědi: „Protože jsem to řekl(a). Nestarej se a dělej, co ti říkám. Tvůj názor nikoho nezajímá. Dokud bydlíš pod touto střechou, tak…“, případně taková ta klasika ve formě nějakého trestu. Tady jsem si začal uvědomovat, že co v jednom člověku vyvolává zvídavost a snahu o porozumění, v druhém člověku (nebo alespoň mých rodičích) může vyvolávat pocity frustrace a zlosti. Odměnou za můj přístup mi tedy byl nějaký ten zákaz či fyzický trest. Tato životní etapa vesměs beze změn trvala až do mého tolik očekávaného stěhování v rámci přechodu na vysokou školu (která by byla ideálně dostatečně daleko od mého dosavadního bydliště). Až na vysoké škole jsem si teprve začal uvědomovat, jak odlišné mezilidské a rodinné vztahy mohou být, že to nemusí být jen agresivní modifikace chovaní ale i například láskyplné učení. Až tehdy konečně mohlo dojít k utváření prakticky neexistujícího sebevědomí či učení se smysluplné mezilidské interakci. Nutno poznamenat, že toto zjištění má mentální přijala poměrně radostně, avšak zcela jiné světlo to začalo vrhat na situace mého dospívání utkvělé v mé paměti, což vyústilo v pravidelné užívání alkoholu (konkrétně 1-2 sklenky vína denně, pochopitelně červeného – žiju přece „zdravě“) vystřídané lehkými antidepresivy (konkrétně SSRI, escitalopram, 5 mg), pak zase alkohol, pak zase antidepresiva, alkohol a nakonec nic (ale k tomu se dostanu posléze). Jakmile se situace stabilizovala a byla nalezena optimální hranice antidepresiv či alkoholu k žití a studiu vysoké školy, zjistil jsem, že takový stav je dlouhodobě (nedejbože trvale) neudržitelný. Má pozornost se z mého dětství a dospívání po čase přesunula k vnímání okolního světa. Na jedné straně spousta do té doby nepoznané lásky a lidskosti, ale na straně druhé i tolik bolesti a utrpení. Lidé lpící na svém egu, povrchnosti, konzumismu. Bylo to jako vnímat zcela smyšlený, nepochopitelný a bezcílný závod, kde se jednotliví závodníci předháněli, kdo bude mít dražší dům, luxusnější auto, atraktivnějšího partnera nebo vyšší počet zahraničních dovolených. Ti před vámi udávali tempo a na těch za vámi jste si mohli „zchladit žáhu“, když se vám zrovna nedařilo v závodě postupovat dostatečně agresivně a nekompromisně. V tomto závodě nikdo nepomáhal slabším, pomalejším, nešťastným či méně obdařeným. Málokdo si však uvědomoval, že takový závod absolvovat nemusí. A já si začal říkat, jaké je z toho proboha východisko? Vstoupit do závodu, který představoval vše, co se mi v životě protivilo, nebo z něj vystoupit a nechat se jeho účastníky pošlapat?

Třetí a zároveň zatím poslední důležitý milník mého života nastal před 3 lety. Můj život se zmítal v nenaplňující a bolestivé homeostázi, z které jsem nenacházel východisko. Vyloženě shůry mi k nohám spadlo řešení vzniklé situace, mého života, ač jsem si to tehdy ještě neuvědomoval. Řešení mi přinesla meditace, forma vědomé přítomnosti. Byl to jak poslední dílek skládačky v mém životě. To, co mi dříve přišlo jako nemožné, se najednou mohlo přihodit ze dne na den. Zcela přirozeně a nenásilně jsem opustil v té době zrovna fázi alkoholovou a jako velký milovník přírody a všech živých tvorů přestal jíst maso. Od té doby nenastal jediný moment, kdy by mi něco z toho chybělo. Ještě pořád jsem fascinován efektivitou celého procesu, jak „málo“ vlastně stačilo – odpoutat se od destruktivních mentálních vzorců a přepsat je něčím konstruktivním, pro mě i mé okolí něčím příjemným a smysluplným. A díky tomuto dílku se souvislosti začaly vyjasňovat a já pochopil, že řešení mých problémů netkví ve vnějším světě, ostatních lidech, movitých či nemovitých věcech nebo egoistickém uspokojování. Nespočívá v dosažených úspěších ani nabyté slávě. Svět bude pořád stejný pro bohaté i pro chudé, pro silné i slabé, rychlé i pomalé, velké i malé. Veškerá bolest nespočívá v okolním světě, ale právě v té vnitřní, racionální, interpretaci okolního světa. A když okolní svět bude pořád stejný, co v této rovnici je ona proměnná, s kterou se dá pracovat? Jen a pouze racionální stránka obsahující veškeré naučené i zděděné vzorce, interpretace, vnímání. Svět se nestane lepším, ale člověk se namísto obětí negativit stane tvůrcem pozitiv.

A to je prozatímní konec mého životního příběhu. Kdybych se mohl připodobnit k vývojovému stádiu motýla, pak mých 26 let života bylo stádiem housenky zmítající se v bolesti, úzkostech a depresích, což bylo jistým přijetím a pochopením kauzálních spojitostí završeno 4letým zakuklením, přičemž nyní nastalo období připravenosti k motýlímu vylíhnutí.

Já svou cestu našel a nyní cítím radostnou povinnost pomoci dalším, možná podobně, možná diametrálně odlišně poškozeným či trpícím, aby i oni našli tu svou.

„Zajímavý paradox lidského ega: člověk na sebe pohlíží jako na vrchol evoluce, pána tvorstva, špičku potravního řetězce. Přesto by se po náhlém vyhynutí lidské rasy svět zaradoval, zatímco v případě vyhynutí hmyzí říše by zanedlouho celý, jak jej známe, skončil.“ – Vernead