(3) Chybovat je nezbytné, tak proč společensky nepřijatelné?

Třetí ze série filozofických úvah zaměřených na lidské tělo, mysl i duši, na organismy rostlinné i živočišné říše, na přírodu a její propojení v jednotu, které tvoří svými zákonitostmi celý vesmír a jíž jsme všichni součástí.

Dobrý i špatný čtenáři,

můj předešlý článek ((2) Umím derivovat, ale intimitě jsem se učil z porna) ve mně indukoval potřebu rozvést téma nesmyslné a ve finále i destruktivní kategorizace, racionalizace a hodnocení prakticky všech a všeho na tomto světě. Jako bychom jakožto lidé snad ani neměli nic lepšího na práci, že? Mít názor, ideálně pak co nejspletitější, je známkou intelektuální dominance, zatímco nemít či dokonce nechtít mít na danou problematiku jakýkoliv názor je známkou omezenosti. To dává smysl asi stejně, jako vybrat si pro vlastní život jen jediný nástroj a ten používat naprosto na vše. Tak já si volím třeba kladivo. Dokud budu chtít věci sbíjet dohromady či destruovat, pak jsem si nemohl vybrat lépe. Viděl ale už někdo, jak kladivem porcovat či konzumovat jídlo, jak pořezat dříví, posekat trávu nebo dokonce sešít oděv? Jen hlupák (- agresivní racionalizace/kategorizace v praxi, fuj) by si zvolil na každou z těchto činností právě kladivo. Tak proč je pro nás tak těžké pochopit, že mysl (tedy právě ten mimo jiné kategorizující nástroj), je vhodná pouze ke specifickým věcem ve specifických situacích? Lidský organismus je nepopsatelně komplexní (nejen) biochemický mechanismus a my se z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodli, že budeme věřit, že všechno je jakýmsi derivátem naší mysli – soucit, empatie, radost, spokojenost, úsměv, smích, láska, sounáležitost, ale i třeba takový úspěch nebo naplnění. Přesto veškerá propojení těchto emocí s myslí jsou jen falešnou (i když velmi vychytralou) iluzí našeho racia k podpoře vlastního vlivu na naše životy. S milovanou osobou jsme kvůli jakémusi vypracovanému seznamu pro/proti nebo díky ryzím pocitům, které k dotyčnému člověku cítíme? Scenérii západu slunce s okolním dekorováním v podobě podzimem zbarveného listí a švitoření ptáčků si užíváme až poté, co dokážeme všechny tvory identifikovat, charakterizovat a zjistit fázi sluneční trajektorie na obloze? Nešťastným faktorem budiž také naše poněkud nepřesné užívání a interpretace pojmů rozumný vs. nerozumný (racionální vs. iracionální). Rozumný člověk přece dělá správná rozhodnutí a nerozumný člověk dělá nesmysly. Zde spatřuji zásadní kámen úrazu. Ve své skutečné podstatě totiž rozumný člověk pro tvorbu vlastních rozhodnutí používá v prvé řadě rozum, zatímco nerozumný člověk všechno ostatní nebo minimálně cokoliv jiného než rozumu. Trochu interpretační chaos, nemyslíš? Doposud nešlo vnímat rozumného člověka skoro jinak než jako toho správného a nerozumného jedince obecně jako špatného. Teď by však mohl rozumný člověk vypadat spíše jako závislák na svém vlastním raciu, kdežto nerozumný člověk by byl schopen se odpoutat od vlastních myšlenkových zákonitostí a omezeností. Stěží bychom mohli soucitné, empatické, radostné, spokojené, usměvavé, láskyplné či naplňující chování označit za rozumné, vždyť jde přece o emoce, neracionalizujme je více než by bylo zdrávo, nevytvářejme falešné vazby. Jde o emoce nám natolik přirozené, příjemné a hluboké, že k jejich projevu žádnou mysl ani nepotřebujeme (doporučuji pozorovat a zkoušet na sobě samých).

Mysl je fascinujícím nástrojem, tvůrčím nástrojem, což s sebou nese jak pozitiva, tak negativa. Může tvořit to pěkné, ale i to zlé. V návaznosti na úvahu dnešního dne jde především o tvorbu falešných zákonitostí, což může být pro člověka velice matoucí. Dnes umíme vše nazvat, okomentovat, popsat, rozpitvat. V jednoduchosti lze říci, že co neumíme racionalizovat, to nevěříme, že existuje. Tak moc jsme na své mysli závislí, že nám dokonce říká, co je a co není skutečnost! To už rovnou můžeme začít používat uši místo očí a tvrdit, že neexistuje světlo a barvy. Jak je z této analogie patrné, navázat se na vlastní mysl, jakožto primární zdroj životních zážitků a zkušeností, nás omezuje vnímat jen a pouze racionalizované a racionalizovatelné aspekty existence. Kdo bude chtít okusit v životě více, nechť se naučí mysl na malý okamžik odložit, pak teprve zjistí, o co vše ve skutečnosti přicházel.

Každý je svého štěstí strůjcem, což ovšem lze chápat snáze v případě dospěláka než dítěte. Jenže co právě ti malí caparti, kteří se teprve učí poznávat svět a své schopnosti a průvodci na této cestě jim jsou právě ti dospěláci, kteří už zapomněli, jaké to je život žít a ne jej pouze racionalizovat? Počínaje prvním dnem školní docházky dochází k tvorbě zcela nekompromisních racionalizujících a kategorizujících mechanismů v myslích 6-letých žáčků. Nejde ti sčítání či odčítání do 100 nebo píšeš ošklivě? Pak si zasloužíš i ošklivou známku a nálepku špatného žáka. Vskutku forma efektivní vzdělávání (ve smyslu učení, předávání znalostí, zvyšování kompetencí ve vlastním životě jedince). Již od raného věku jsme trestáni za chyby a odměňováni za bezchybnost. V jaký moment se tento systém stal tak zvráceným? Copak si nikdo z nás už neuvědomuje, jaké to je pro nově vzniklého člověka učit se například chodit, mluvit nebo třeba jíst, aniž by byl dotyčný jedlík od přesnídávky od hlavy až k patě? Byly momenty, kdy se dítě nacházelo častěji v pozici na zadku, zádech, břichu či na hlavě než na nohou. Navzdory bohatosti jazyka českého bylo za úspěch považováno, když potomek zahlaholil máma, táta, „ee“ nebo „lulu“. Přesto nám nikdy nepřišlo na mysl kritizovat či hodnotit takové dítko za to, že ještě nemá dokonale zkalibrovanou koordinaci vlastního těla a neovládá alespoň pár základních jazykolamů. Očima vzdělávacího systému bychom všichni byli propadlíci. Jak jinak totiž ohodnotit výkon, kde se ve valné většině případů chybuje? Očima racionální společnosti jsme bojovali s větrnými mlýny, protože proč by měl člověk dělat něco, v čem je už na začátku tak marný? A naopak očima samotného života, proč bychom si měli v zájmu vlastního poznání, zdokonalení a radosti osvojovat postupy z předešlých souvětí? Chybování je nejen přirozené, ale nanejvýš důležité pro lidské poznání i následný rozvoj. Ono se totiž rodí NĚCO vždy z NIČEHO jen díky chybám a následným ponaučením. To my všichni jsme toho pádným důkazem. Bývaly doby, kdy jsme neuměli chodit ani mluvit, následovalo období učení (značného chybování) a kam to dospělo? Do bodu, kde většina z nás si nedělá nejmenší starosti s chůzi ani výslovností a s přimhouřenýma očima jsme se stali mistry v těchto oborech. Už v předškolním věku jsme prošli úžasným vývojem, a to jen díky tomu, že jsme neměli strach chybovat. Jak by v takové situaci asi konal dospělák? Zkusil by to párkrát, zjistil, že mu to nejde, naštval by se a seknul s tím, aby se nemusel stydět za vlastní chyby před ostatními. Děkujme Bohu, že se lidský organismus učí nejdůležitější věci pro život již v předškolním věku, protože být tento životní proces až v dospělosti, 95 % z nás by se celý život jen plazilo a v případě komunikace se zmohlo jen na pár základních citoslovcí. Nepatrně (hodně moc) se nám podařilo z úžasné životní cesty poznávání a učení udělat zdroj úzkostí, depresí, stavů méněcennosti, pod- a nadřazenosti a zároveň tak (snad i neúmyslně) zaseli semínko ega, jež má ideálně za úkol svého „pěstitele“ povyšovat a ty zbylé degradovat. Copak by bohatí neměli obdarovávat chudé, zdraví léčit nemocné, moudří učit nemoudré, silní posilovat slabé a citliví zjemňovat bezcitné? Nedával by takový přístup nakonec větší smysl pro společnost jako celek namísto umělého škatulkování lidí na dobré či špatné, prospěšné či zbytečné, ba dokonce hodné radosti či zasluhující utrpení? Nepřinášelo by to více radosti všem? Není právě toto způsob, jakým naložit se svými predispozicemi a pomoci druhým, kteří takové štěstí neměli, namísto přiživování vlastní sebehodnoty nad ostatními?

„Zajímavý paradox lidské mysli: člověk je natolik závislý na svém racionálním vnímání světa, že si ani neuvědomuje, o kolik radosti a štěstí ho takový přístup připravil, a tak raději neustále myslí a trpí, než aby na okamžik mysl nechal být a stal se pouhopouze šťastným.“ - Vernead